Jack se na ni nenávistně díval, když se hrabala na kolena a pokoušela se vstát. "Škoda že nemůžeme zaříkat ji," prohlásil ponuře.
Podívala jsem se na něj. "A proč ne?" zeptala jsem se.
Jackovi vyjelo obočí. "Nemáme už kuřecí krev."
"Tu ted´ nepotřebujeme," pronesla jsem pevně. "Máme totiž tohle." A kejvla jsem směrem k svíčkám. Bylo neskutečný, že navzdory všem rvačkám kolem eště stály a plápolaly.
"Ale nemáme její fotku," připomněl mi Jack. "To nepotřebujeme ani fotku?"
"Ne," potvrdila jsem a položila hlavu otce Doma zpátky na podlahu, "když ji nemusíme přivolávat. A to nemusíme, protože je tady. Poj´d mi s ní helfnout."
Jack ji vzal za nohy, já za trup. Sténala a trhala sebou celou cestu, ale když jsme ji položili na tu postel z hábitů, musela cejtit to, co předtím já - že je to sakra příjemnej pelech -, protože se přestala vzpouzet a zůstala bezvládně ležet. Nad hlavou jí zel otvor, kterej vyrobil otec Dom, a kolem jeho okrajů se linul kouř. Teda vlastně mlha, jak už jsem pocítila na vlastní duši.
"A jak můžeme zařídit, aby jí to vcuclo?" vyptával se Jack.
"To nevím." Podívala jsem se na Jesseho a Diega, který se eště prali na život a na smrt, teda kdyby už nebyly oba mrtví. Kdyby to vypadalo, že Jesse ztrácí náskok. Přiskočila bych a píchla bych mu. Ale připadalo mi, že to zmákne.
A navíc ten maník ho zabil. Myslím, že nastal čas na revanš - a ten si chce Jesse určitě užít sám.
"Tu knížku!" vyhrkla jsem. "Otec Dom předtím předčítal z takový knížky. Mrkni se , jestli ji tady někde nenajdeš."
Jack nařekl tu knížku v černý kožený vazbě hned pod první lavicí. Když ji ale otevřel, nedšení z něj vyprchalo.
"Suze." Vypravil ze sebe, "tohle taky není anglicky."
"To bude vpohodě." Uklidnila jsem ho, vzala si ji od něj a nalistovala stránku, kterou si otec Dm označil, "Tady to je."
A začala jsem číst.
Ne že bych snad předstírala, že umím latinsky. Neumím. Neměla jsem ani šajna, co to vlastně čtu.
Ale říkala jsem si, že když jeden přivolává síly temnot, snad by mu mohli odpustit špatnou výslovnost. A aso jo, protože když jsem začala číst, pramínky mlhy, který do kostela proudili se shora, začaly bobtnat a stýkat dolů, až klesly k podlaze a obtočili milý vzteklí Máři haksny.
Nezdálo se, že by jí to nějak extra vadilo. Vlastně to vypadalo, jako by si vychutnávala, jak se jí vinou kolem kotníků a zápěstí.
Ta holka fakticky sem tam působí, že ráda sado maso. ¨
Dokonce se ani nebránila, když sevření mlhovejch úponků zesílilo a ona začala pomalu stoupat do prostoru.
"Co je to?" zeptal se rozhořčeně Jack. "Jak to, že ty ses tam nevznesla ,ale muselas šplhat?"
Bála jsem se mu odpovědět, protože jsem netušila, co by se mohlo stát, kdybych přestala číst.
A tak jsem četla dál, a María stoupala vejš a vejš, dokud…
Dokud se Diego s příšerným zařváním nevytrhnul z Jesseho sevření a jedním skokem nevoctnul u mě.
"Ty čarodějnice!" zalichotil mně, když zvednul hlavu a kouknul se, jak se mu nad ní velebně vznáší tělo jeho drahý zesnulý choti. "Okamžitě ji vra´t na zem!"
Za Diegem se vynořil Jesse, celej rudej, s roztrženou košilí, na tváři pramínkem krve, kterej mu vytejkala z rány na čele. "Tolik toužíš po své ženě?" zeptal se ironicky. "Tak proč radši nejdš za ní?"
A strčil Felixe diega mezi svíčky.
A z díry se podruhý vyvalily prameny mlhy a začaly vobtáčet jeho tělo.
Diego se nepodrobil exosrcismu jako jeho stará. Vůbec nevypadal, že by si to užíval. Rval se a kopal a šťavnatě španělsky nadával - z toho jsem teda neměla žádnej požitek, ale Jesse mu na tuty rozuměl.
Ale Jesseho výraz se neměnil, i když jsem čas od času vzhlídla od čtení a podívala se na něj. Sledoval bez pohnutí ty dva výtečníky - jednoho kterej ho zabil, a druhýho, kterej si tu vraždu vobjednal -, jak mizej ve stejný díře, kterou jsme před chvilkou slezli dolů.
A když jsem nakonec vyslovila "Amen," povedenej páreček zmizel jak pára nad hrncem.
Když se vytratila ozvěna Diegovejch posledních zlostnejch výkřiků, ponořil se kostel do ticha. Bylo to takový to všudypřítomný ticho, který člověka málem drtí. Nechtělo se mi ho prolomit, ale cejtila jsem, že musím.
"Jesse," řekla jsem jemně.
Ale ne dost jemně. Můj hlas v tom hrozivě tichým kostele, po všem tom násilí, zazněl spíš jako vřískot.
Jesse odtrhnul pohled od otvoru, ve kterým právě zmizela María s Diegem, a tázavě se na mě zadíval.
Ukázala jsem směrem k tý díře. "Jestli se chceš vrátit," vyslovila jsem s obtížema a každý slovo se mi lepilo k patru asi jako ty brouci, co si na nich tuhle omylem pošmák mimoń. "máš eště možnost, než se to zase zavře."
Jesse se podíval k otvoru, potom na mě, pak zase vzhůru.
A zase na mě.
"Ne, díky, querida," odmítnul nenuceně. "Chtěl bych radši zůstat tady dole a zjistit, jak to všechno dopadne."
(Tak sem semka dala kousíček z nej knížky kterou fakt upa nehorázně miluju jako fakt stojí za přečtení je to uplně best...:-D...:-D...:-D)